Žatec, rádoby Město chmele

Jako student historie se denně setkávám s mnoha velice zvláštními a historickými lidmi. I jedna z těcho postaviček je můj spolužák, nadšený pro kdejaké kouty našich krajů českých. Nejvíce mne zaujala jeho báseň o místě s nejvyšší koncentrací hospod na obyvatele, o vlastním pivu nejvyšších kvalit a jinak místě velice krásném a historicky zajímavém. Jako milovník arabské kultury byl obzvláště fascinován východní částí historického jádra, jež ani není vedená na mapách. Jak čas plynul, začínal jsem z toho být trochu napjatý a i jsem se o toto místo začal zajímat. Sama Wikipedie pak ve mne počala probouzet zájem, který jsem cítil z mého spolužáka – a mně začínalo být jasné, že toto místo budu muset navštívit.

Přišlo tedy na inzultaci mého kartofilního děda, od kterého jsem si sliboval příslušné místo najít. Děd zrovna vstřícný nebyl, nicméně po přidušení mokrou žínkou příslušnou mapu rád vydal. Trochu jsem tedy znervózněl z velikosti daného místa – rozhodně totiž na obci čítající 20 tisíc obyvatel nevypadalo. Mapa byla ale dosti zašlá, tak jsem si říkal, že se na ní vesnice mohla smrsknout. I sbalil jsem sklenku okurek, deku a Malé dějiny filozofie od Hanse Joachima Störiga a svou vysokoškolskou kolej opustil ve směru západu slunce. Cesta trvala dvě noci a den, když jsem vytouženého místa dosáhl.

Mé zklamání však bylo nepopsatelné. Nikde žádný chmel, žádná hospoda, žádné pivo a o ničem historickém taktéž žádná zmínka. Několik tamnějších nešťastníků mi sdělilo, že hospoda přijede na žně a s trochou štěstí budou mít pivo zvané Litovel. Dotaz na radnici vyvolal vlnu smíchu, která poděsila ovce, pasoucí za dvěma domy, které jsem v této pustině omylem našel.

Zklamán jsem odložil knihu pana Störiga, neb jsem usoudil, že celé to snažení bylo k ničemu. Jak meditace nad myšlenkami pana Nietzscheho, tak chůze za cílem, který se ukázal cílem nebýt. Alespoň jsem dojedl zbytek okurek.