Zpěvy Rhôny

Přícházím k zastávce tramvaje, poblíž kolejí. Na zastávce stojí otevřená souprava bez řidiče, který přichází až přesně na čas odjezdu. Svůj příchod doprovází pozdravem cestujících, kteří kývnutím dávají najevo pozdravy i díky za jeho službu. Lístek nemám. Tedy vlastně mám, ale „necvaknutý“. Místní lístky se cvakají venku. Několik zastávek. Pak vidím revizory, mířící mým směrem. Příští zastávku vystupuji a revizory slušně zdravím, stejně tak slušně zdraví i mne. Dále jdu pěšky. Dva maghrebští týpci, ne náhodou připomínající naše české hip-hopery, postávající s tím nejtvrdším výrazem ve tváři, k sobě přistoupí a čtyřikrát se políbí na tvář. Pak mne kdosi velice příjemně pozdraví. Nikdy jsem toho člověka neviděl, však ho také zdravím. Oba jsme spokojeni a každý jdeme dále svým směrem. V úzké uličce se proženou tři dívky na bicyklech a ve snaze jim uhnout do mne jedna po druhé téměř naráží. Starší marokánec, který to vše z povzdálí sleduje, si zapálí cosi, co smrdí jako už jednou shořelá pneumatika. Dá potáhnout i svému malému vnukovi, který se s vážným výrazem snaží zadržet kašel. V krámku za rohem kupuji bagetu a sýr, o kterém doufám, že nebude smradlavý. Cenovky nejsou aktuální, platím úplně jinou částku, než jsem původně očekával. Paní mi popřeje příjemný den. Sýr není bez zápachu.

Opouštím čtvrť Krásný výhled a vstupuji do Bez starostí. Čtvrť překvapivě vypadá úplně jinak a je mnohem přátelštější, lidé prohlíží zeleninu a přitom se zájmem diskutují s prodávajícími i kolemjdoucími. Spousty polibků. Ulice Bratři světla pomalu přechází do čtvrtě Pravé štěstí. Tam ale nemám namířeno, čtvrti se téměř jen dotknu a pak zahnu do Bílého uhlí, kde vede Slunečná dálnice…