Ať udělám cokoli, třetina lidí mě za to bude mít ráda, třetina lidí mě za to nebude mít ráda a třetině to bude úplně u zadku.

Když jsem si loni na podzim nechal ostříhat delší vlasy na kratší, každý třetí mi graluloval, že konečně vypadám zase dobře. Každý třetí mi s lítostí řekl, že s delšími vlasy vypadám líp. A zbytek se nevyjádřil, nevšiml si nebo jim to bylo jedno.

Když mi kamarádka vysvětlila omyl mého počínání, protože můj ksicht potřebuje tak akorát orámovat vlasy a fousy, nechal jsem si je znovu dorůst.

A hádej co. Ta stejná třetina, co vyjadřovala lítost nad mým oškubáním, mi gratulovala, že konečně vypadám zase dobře. Kemp krátkovlasomilných vyjádřil lítost, že jsem zase pačesáč… a té samé zbylé třetině to bylo jedno možná ještě o trochu více.

Ale tady nejde o vlasy. Ať se rozhodnu udělat cokoli, část lidí mě za to bude milovat, část lidí mě za to bude nesnášet a zbytek to bude mít pečlivě zabalené v krabičce Nezájmu vyhozené na smetišti Zapomnění.

K čemu mi je strach „Co na to ale řeknou lidi?“ když mě malá část lidí bude mít ráda i za to, že spáchám čtyři válečné zločiny a malá část lidí mě bude nesnášet, i pokud bych vynalezl pilulku proti Alzheimerovi, rakovině a rýmě.

Ale mít strach, co na to řeknou „oni“, „však víš, lidi“, ta neurčitá, neohraničená neznámá masa… tenhle strach je úplně napytel.

Část lidí mě bude nesnášet a část milovat i za sezení na zadku. Tak proč na ně brát ohledy, když neexistuje žádná správná cesta. Vždy někoho naštvu a vždy někoho poteším.

„Co na to ale řeknou konkrétní lidi v mém životě?“ – to už je úplně jiná otázka. A odpověď bude nejspíš velice podobná.

Tak začni psát ten blog. Jeď na ten výlet. Zachraň tu veverku a pak se vypořádávej s půlroční lavinou blech. Fandím ti.