Většinu života jsem si myslel, že jsem introvert.
Že nemám rád lidi a nechci kolem nich být, protože mě vybíjí.
Že baterky dobíjím jen o samotě.
Ale aby to nebylo jednoduché, zjistil jsem, že po delší době o samotě trpím. Takže kam bych se měl proboha zařadit?
Pravda se ukázala někde napůl.
Jsem extrovert bez sociálních dovedností.
Ano, chci spoustu času o samotě. Ale mezi lidmi jsem rád a potřebuju je.
Většinu života jsem neměl dobré sociální dovednosti.
Každý kontakt s ostatními byl prosycený nedorozuměními, nevhodnými poznámkami a nepochopenými náznaky.
I jen krátký rozhovor je za takových podmínek vyčerpávající.
Být o samotě vyčerpání sice řešilo, ale nebylo to o moc víc, než lepení náplasti na hlubokou ránu.
Co jsem potřeboval, bylo slyšet, že jsem naprosto v pořádku a možná jen neumím jednat s lidmi.
Výsledek sice čekal na projevení léta, ale čtení o motivech, zlepšování dovedností v mluvení a předávání myšlenek – po všech těch pokusech, omylech a chybách – se dokážu dát do řeči takřka s kýmkoli.
Stále potřebuji být o samotě pro dobití baterek, ale mezi lidmi se vybíjí pomaleji.
Pokud řešíš to samé, možná jako já máš lidi vlastně rád. A jen potřebuješ pochopit všechna ta nepsaná pravidla a očekávání a jít jim naproti.
