Vždy mě přitahovaly články typu „udělej tuhle jednu věc a všechno se zlepší“, než jsem přišel na to, že to jsou po většinu času nefunkční pitomosti.

Fungují totiž jen některým lidem, často jen v některých situacích a navíc jen někdy. Naše osobnost je mnohem větší a poškozenější, než aby ji dokázala vyřešit jedna věc.

Osobnostní růst je víc jako skládání puzzle, u kterého nám část dílků chybí, část dílků je poškozená buď námi nebo životem, a aby to nebylo jednoduché, nevíme, jak má vůbec vypadat finální obrázek. A navíc každému chybí a přebývá něco jiného, takže se nedá generalizovat „tahle jedna věc vyřeší všechny tvoje problémy“.

Za poslední léta mi život neskutečně zlepšila terapie. Opravil jsem s ní ty nejvíc poškozené dílky. Na cestě z Porta do Santiaga jsem odložil ty neopravitelné části na prašných cestách mezi Apúlií a Valençou. Měl jsem štěstí na lidi, které jsem poté potkal, a díky kterým mám nové dílky, a přeskládané ty staré. I na knížky, které mi daly návody na tvorbu vlastních.

Když by se mě někdo zeptal: „Co ti nejvíc v životě pomohlo?“ nebo „Jakou bys dal radu…“, tak na ni neumím odpovědět. Nevypíchnu jednu věc; musel bych mluvit o desítkách věcí a letech práce.

Možná je odpověď přestat říkat ty přitažlivé věty typu „Udělej tady tuhle jednu věc a vše se zlepší“ a šířit místo ní:

„Jsi jako puzzle. Máš spoustu dílků. Některé jsou vadné, některé ti chybí. Některé jsou silou narvané do špatných míst. Tak si vytvoř svůj vlastní obrázek, jak chceš jako složené puzzle vypadat. Upřímně si řekni, co je potřeba přidat, co opravit, co půjde a co nepůjde, a co bude lepší nechat v prachu u cesty. A jako celoživotní projekt se poskládej sám k obrazu svému. Dílek po dílku.„