Ať už to moje chyba je, nebo není.

Obvyklý postup je totiž následující:

Něco se stane. Hledá viník a viník se najde. Situace je vyřešená.

„Akorát, že vůbec.“

– Mikýř

Hledat viníka není užitečné, protože se nic nevyřeší. Ba co hůř – do budoucna se to stane znovu, protože se nikdo nepoučil.

Užitečnější je jít tomu naproti. Rovnou přijmout, že viník jsem já, a to ať už to je pravda, nebo to pravda není.

• Když to totiž moje chyba je, můžu s ní hned něco udělat.
• Když to moje chyba není… i tak s ní můžu něco udělat, ne?

Udělat cokoli správným směrem je lepší, než nedělat nic.

Nakopnu si palec o gauč? Moje chyba. Budu si dávat větší pozor.

Dostanu průjem? Moje chyba. Možná je to dobrý moment zhodnotit, co dlouhodobě jím.

Svět se řítí do řiti, ani nostalgie už není, co bývala, všechno je katastrofálně v háji, děťátka jsou v plamenech a trumpety v televizi?

Mea culpa, mea culpa.

Nepoddat se tomu a naopak se aktivně vzbouřit tím, že ze sebe budu dělat nejlepší verzi sebe samého? Chef’s kiss.

„Moje zážitky tvoří 0,000001% toho, co se ve světě děje, ale 80% toho, jak si myslím, že svět funguje.“

Protože když se postarám sám o sebe, bude o mě postaráno. Ostatně, když se každý postará sám o sebe, bude o všechny postaráno.

Otevřou se mi možnosti. Mám prostor a čas udělat něco dalšího pro ostatní, které mám rád a kteří mají rádi mě.

A mnoho užitečného se přelije do okolí.

Začíná to tím, že přijmu zodpovědnost, a jednoduchá připomínka je: „Tohle je moje chyba.“

A pak s ní jdu něco udělat.