„…pecku z jablka,“ dořekl jsem a všichni se mi smáli.

A já se sám sobě taky smál, protože to byl v tu chvíli skvělý přeřek. Nebránil jsem se, nerozčiloval se, nesnažil se to zachraňovat nebo vypadat líp, než jak jsem v tu chvíli vypadal. Nechtěně jsem ze sebe na chvíli udělal blbce a byl to skvělý pocit.

Ta lehkost.

Na moment jsme byli parta smějících se lidí místo skupinky kolegů probírajících jedovatost jadérek z jablek v té krátké chvíli mezi úkoly každého jednoho z nás.

Byl to krásný moment lehkosti, kdy na světě nebylo nic jiného, než smích.

Stačilo přitom jen udělat drobnou chybu a nebránit se jí.