„Padá-li strom v lese a není kolem nikdo, kdo by ho slyšel, udělal nějaký zvuk?“
Pokud něco prožiju a není o tom důkaz, záleželo na tom zážitku vůbec?
Pokud mám špatnou paměť, žádnou fotku a nikdo to se mnou neprožil, takže není možné tu zkušenost vyvolat z minulosti zpátky…
…kdybych místo toho jen seděl na gauči a seděl na něm tehdy a tam totálně v přítomnosti, nevyšlo by to nakonec nastejno?
To, že si něco zapamatujeme, záleží do nějaké míry na tom, že to v přítomnosti plně nezpracujeme.
Špatné zážitky si pamatujeme právě proto, že vyvolaly silnou negativní emoci, takže mozek má na co „zavěsit“ vzpomínku.
Dobré zážitky si pamatujeme, protože námi cloumaly silné pozitivní emoce a mozek má tak na co „zavěsit“ vzpomínku.
Pokud jsem ale skutečně tady a teď, přijímám vše, jak je, a s proudem událostí neznatelně přecházím z jednoho plně přítomného okamžiku do dalšího… mozek nemá důvod si něco pamatovat.
Nic nevyčnívá. Nic není špatně ani dobře. Minulost se stala; budoucnost zatím ještě ne.
Bytí v přítomnosti způsobí tichý, blažený pocit. Ale na něj se nedá přilepit žádná mocná vzpomínka.
Možná je to stav nerozlišitelný od běžného žití zvířat.
Prosté bytí jako kočka.
Když se mi chce spát, spím. Když se mi chce jíst, jím.
Ultimátní buddhistický lifestyle.
Možná tím největší protiargument proti kompletnímu a trvalému žití v přítomnosti je to, že ztratíme schopnost si zpětně vybavit minulost a přijdeme o budoucnost.
Protože když si obyčejné sezení na gauči dokážu užít stejně jako zábavní park nebo posezení s přáteli na chatě u ohně, nemám moc motivaci dělat cokoli jiného.
Tiché sezení pod stromem se stane nepopsatelným, extatickým zážitkem.
Možná proto je buddhismus „cestou středu“.
Ani jeden extrém není správný. Žít v nostalgii vzpomínek je stejně neužitečné jako žít v obavách budoucnosti. Přijdeme o přístup k právě teď.
Ale stejně tak je neužitečné i žít v dokonalé přítomnosti, když se to stane jedinou náplní života. Přijdeme tím o přístup k minulosti i budoucnosti.
Zlatá střední cesta je to právě protože si z všeobjímajícího bufetu života vezmeme od každého trochu a nepřežíráme se jen krabích tyčinek namáčených v sýrovém fondue.
Protože existuje snad reálně vůbec něco jiného než právě teď?
Ale právě v právě teď si můžeme užít trochu nostalgie minulosti.
V právě teď si můžeme užít trochu obav z budoucnosti.
V právě teď si můžeme užít posezení s přáteli stejně tak dobře, jako posezení pod stromem během teplého letního dne, s mírným vánkem a beránky pasoucími se na nebi.
Ale ani jedno nebudeme přehánět.
Trochu obav, trochu nostalgie, trochu právě teď.