„A co je to teda to maskování?“ někdo se tě zeptá a ty nevíš, co odpovědět.

Cizím lidem řekni krátkou, výstižnou verzi

„Naučil jsem se schovávat. Když to nedělám, ostatní to ode mě odhání. Nebaví se se mnou a vyhýbají se mi. To bolí. Tak se schovávám a můžu díky tomu nějak rozumně žít.“

Blízkým řekni celý příběh

„Vždy jsem si připadal jiný než ostatní. A taky to tak bylo. Viděli to učitelé, viděli to spolužáci, viděl jsem to sám na sobě. Někteří mi to říkali přímo.

Když jsem s něčím přišel nadšený, někdo mě okamžitě zchladil. Když jsem promluvil, nastalo ticho. Naučil jsem se všímat si věcí, na které ostatní lidé nereagovali dobře.

A přestal je tolik dělat.

Všímal jsem si, co dělají ostatní, a začal je napodobovat. Testoval jsem, co mám říkat v různých situacích. Četl o tom, jak se má člověk přirozeně usmívat, a pak to trénoval před zrcadlem.

Hlídám si, jak se tvářím. Jak mám narovnaná záda a jak jsem tělem natočený k ostatním.

Než něco řeknu, dlouho přemýšlím a pak si dávám pozor, abych to řekl tím nejlepším možným způsobem.

Nutím se zůstávat na nepříjemných místech, protože se to ode mě očekává. Bolí mě hlava z pískajícího světla, které většina lidí ani neslyší, a snažím se to vytěsnit. Cedulka na tričku mě vytáčí do nepříčetna a bráním si ze sebe to tričko strhnout a tu cedulku odervat.

V rozhovorech poslouchám a poslouchám. Pak chci něco říct, ale ne skočit do řeči. A tak zase jen poslouchám. Všímám si, jak na to druhý reaguje. Pak se mu přizpůsobuju. Přemýšlím, co mám říct dál a na co se zeptat.

Nemluvím o tom, co mě skutečně zajímá. Říkám to, co vím, že bude fungovat a ostatní potěší.

Snažím se držet pohromadě. Když totiž něco z tohohle přestanu dělat, ta bolest přijde zpátky v reakcích ostatních. Tak zůstávám v masce. Předstírám, že jsem normální, protože nemám na výběr. Tohle všechno budu muset dělat i zítra. A pozítří. A za čtyřicet let. Nemám jak z toho uniknout.“

Maskujeme, protože musíme

Maskováním se chráníme před zraněním ze strany ostatních. Od nevysvětlitelného nedorozumění až po slovní útoky.

Když na sebe totiž nasadíme roli „normálního člověka“, nasadíme na sebe ochranný oblek, který těmhle věcem předchází. Ochrana to není dokonalá, je vyčerpávající, a stejně jde vidět skrz.

Dlouhou dobu to pro nás bylo lepší než nic. Děláme to tak dlouho, až na to zapomeneme. Stane se to naší součástí. Ale ta maska nás tlačí, protože nemá „náš“ tvar. Tvar naší osobnosti schovávající se uvnitř.

Když se tě někdo zeptá: „Co to teda znamená to maskování?“ řekni mu krátkou verzi: „Je to obrana. Snažím se chovat jako normální člověk, protože to bolí míň, než být sám sebou.“ nebo mu přepošli tenhle příspěvek.

Sleduj mě pro další psaní. Píšu pro své Neviditelné tak, jako bych psal sám pro sebe do dob, kdy jsem to nejvíce potřeboval.