Maskování funguje jen do určité míry. I v tom nejlepším případě bude jen „dostatečně dobré“, ale nikdy nebude úplné a nerozeznatelné od neurotypického člověka. Nemá cenu do něj nalévat víc energie, než je nutné.

Maskování je obrana před následky. Je jako energetický štít na sci-fi vesmírných lodích. Když Picard ve Star Treku vydá příkaz: „Přesměrujte všechnu energii do štítů!“, tak i my přesměrujeme všechnu energii do obrany a schovávání.

Přestat maskovat znamená vypnout štíty a všechnu energii přesměrovat do motorů, abychom se mohli posouvat vpřed. Přijdeme o obranu. Lidé nás budou moci snadněji zranit. Můžou nám upřít příležitosti, nabídky práce, pozvánky, kamarádství, rozhovory, spojení.

Ta ironie je v tom, že je to dobře. Je to neskutečně dobře, protože pokud je maskování podmínkou, aby se s námi bavili, chtěli s námi trávit čas, chtěli navázat a udržovat spojení – tohle nejsou v prvé řadě ti, kolem kterých chceme být my. Ne kvůli tomu, že by na nich bylo něco špatně, ale kvůli tomu, že mezi námi není žádná přirozená synchronizace. Byli bychom to my, kdo by se musel přetrhnout, aby se ten polofunkční vztah udržoval naživu.

Mnohem lepší strategie pro všechny, pro ně i pro nás, je projevovat se, jak potřebujeme. Viditelný stimming? Jistě. Začít vyprávět o fyziologii a energetickém zásobování svalů? Samozřejmě. Lidem se to nebude líbit. Můžou být nepříjemní. Bude se to stávat a je to tak naprosto v pořádku.

Nepříjemnosti, nepochopení a nedorozumění zažíváme celý náš život. Rozdíl je jen v tom, že teď jim jdeme dobrovolně a vědomě naproti. Protože všechno, co děláme dobrovolně, je o dvě třetiny snazší a stejně tak méně bolestné.

Odežene to od nás všechny, pro které to není. Ale přitáhne to ty, kterým se to líbí. Přestat se snažit zalíbit se nevhodným skupinám lidí otevře prostor a energii začít být viditelní pro ty, se kterými i my chceme trávit více času.

Otevřenost se hodí univerzálně. Čím více míst, kde nás může někdo objevit, tím vyšší šance, že se někdo objeví. Když mluvím s někým novým a všimne si mého stimmingu, můžu říct: „Tohle? To je stimming. Jsem autista. Zatínat svaly tímhle způsobem mi pomáhá se uklidňovat, když je kolem mě moc smyslových vjemů.“

Když se bavím s člověkem, který se mi líbí a s kým bych mohl potenciálně chodit, klidně mluvím o všem, co s sebou autismus přináší. Pokud bychom spolu měli chodit a později i žít, oba se budeme trápit, pokud oba nebudeme vědět, na čem jsme. Zmiňuju se o tom i v práci. A lidem je to většinou jedno.

Na čem totiž ve skutečnosti záleží je, jak se s námi lidé cítí. Pokud se chovám nepříjemně, hádám se s ostatními a pravidelně v nich vyvolávám (i nechtěně) nepříjemné pocity, nikdo se mnou nebude chtít trávit čas. Nehledě na autismus, nehledě na zdravotní potíže, postižení nebo těžký životní osud. Nikdo nechce trávit svůj omezený čas na téhle planetě kolem lidí, se kterými mu není dobře. Budou pro to mít spoustu „důvodů“, ale rozporovat tyhle důvody k ničemu nevede. Je to jen jejich racionalizace, jak si ospravedlnit ten nepříjemný pocit, co cítí.

Pokud se ale chovám příjemně, bavím se s lidmi jako rovný s rovným, respektuji ostatní a jsem všeobecně příjemný člověk, lidé se mnou budou chtít trávit čas nehledě na autismus, zvláštnosti, zdravotní potíže, postižení a těžký životní osud. Pokud jsem příjemný člověk a lidem je kolem mě dobře, můžu přestat maskovat okamžitě a v plné míře. Lidé si rychle zvyknou a budou hledat důvody, jak si ospravedlnit, že se se mnou cítí dobře.

Pokud se lidé v mé přítomnosti ale necítí dobře, potřebuji s tím něco udělat. Potřebuji lepší osobnost nebo lepší sociální dovednosti. A pokud chyba není ve mně, ale v prostředí, ve kterém jsem, potřebuji kolem sebe lepší prostředí (viz další část).

Být k lidem otevřený také řeší jeden zásadní problém, který v interakcích s ostatními máme: uncanny valley.

Když něco vypadá jako člověk a chová se jako člověk, vše je v pohodě. Tohle jsme my, lidé a lidoopi.

Když něco nevypadá jako člověk a nechová se jako člověk, vše je v pohodě. To je veškerá neživá příroda a většina té živé. Stromy, ryby, bakterie.

Když ale něco vypadá jako člověk, a přitom se nechová jako člověk… tady se v nás probouzí prastarý vzorec ‚něco je zatraceně špatně, nejsem v bezpečí‘. Jde hlavně o humanoidně vypadající roboty, realistické figuríny… a maskující autisty.

Vzpomeňte si, maskování funguje jen do určité míry. A do té míry, do které nefunguje, to je to, co v ostatních vytváří tady tohle. Nemaskovat a otevřeně mluvit o svém autismu, když je to vhodné, znamená dát ostatním vysvětlení pro ten nepříjemný pocit, který sami neumí dobře pojmenovat.

Zažil jsem, jaké je to být neoblíbený. Na škole se se mnou většina lidí bavila jen, když musela. Později jsme mívali partu asi dvaceti lidí. Rádi mě měli možná jen dva nebo tři z nich? Ostatní mě i v tom lepším případě jen tolerovali. Na akcích se mnou lidé prohodili jednu dvě věty a snažili se ode mě dostat co nejdál. Klienti se mnou odmítali podepisovat smlouvy. Tohle všechno zatraceně bolí.

Ale zažil jsem i, jaké je to být oblíbený. Jaký je to pocit, když se zruší celá akce jen kvůli tomu, že v ten termín nemůžu přijet, protože beze mě to prostě „není ono“. Jaké to je, když se lidé těší, až mě uvidí. A když chtějí slyšet můj názor.

Rozdíl mezi tolerovaným, nešťastným Vojtou a spokojeným, příjemným Vojtou je „jen“ v lepší osobnosti, v lepších sociálních dovednostech a v lepším prostředí. Je to dosáhnutelné. Je to možné. Stojí to mnoho energie, roky času, spoustu bolesti, ale jde se naučit pilotovat svůj autistický život a mozek a dostat se na místo v životě, kde je člověku fajn a život nebolí.

Nikdy z nás nebudou neurotypici. Nemá cenu si na ně hrát a tak si můžeme dovolit přestat s tou šarádou a dát ostatním (i sami sobě) šanci poznat člověka, kterým jsme. Můžeme stimmovat, smát se stupidním vtipům, které nikdo nechápe, mluvit o neobvyklých tématech do nepatřičně velké hloubky, spojovat nespojitelné a dělat divné věci. Někde tam venku existují lidé, kteří nás za to budou milovat.