Dávat najevo své potřeby vám v součtu přinese více dobrého než toho špatného. Hodně ale záleží na načasování a způsobu podání, protože jinak hrozí, že dojde k nedorozumění, a ostatní se ode mě spíš preventivně odtáhnou. V zásadě chceme dá najevo zprávu: „Potřebuju [úlevu], abych [můj důvod]. Co půjde, to si zařídím sám. Chci, abyste o tom věděli. Nemusíte nic, pokud nechcete, a nebudu to zneužívat.“

Když o sobě nahlas před ostatními řekneme, že jsme autističtí, lidé až na výjimky neví, co mají vlastně očekávat. Neví, jestli se mají začít chovat jinak, a jestli ano, tak neví jak, a do mysli jim okamžitě naběhnou všemožné představy z jejich nejbližšího okolí a z filmů. To je staví to nezvyklé a pro ně nepříjemné situace.

„Jsem autista.“

(druhý člověk sám pro sebe v duchu): „Wtf? A co s tím mám jako dělat? Je nebezpečnej? Nezačne vyvádět? Mám s ním mluvit? Začne vyprávět o autobusových řádech jako synovec od bratrance mého známého? Neurazí se, když budu mluvit o autismu? Bude ode mě chtít, abych se okamžitě začal choval jinak? Nemá to jako výmluvu, aby se mohl chovat divně?“

Nechceme, aby nás ostatní házeli do jednoho pytle se Sheldony a Rain Many, protože nereprezentují celou rozsáhlost autistického spektra. Jenže to je často to jediné, co lidé všeobecně znají a co začnou očekávat, a když jim nedáme nějaký jednoduchý návod, co od nich vlastně chceme a potřebujeme, těžko můžeme předpokládat jiný výsledek, než že se chytí první známé představy, kterou mají.

Bez jednoduchého návodu, co od nás ostatní můžou očekávat a co konktrétně od nich potřebujeme, nastane jedna z klasických reakcí na jakékoli (i domnělé) ohrožení:

1. Útok: „Vždyť vypadáš normálně!“ „Žádný autismus nemáš, to si vymýšlíš.“ „Jak to prosímtě můžeš vědět? Máš vůbec diagnózu?“ Když totiž smetou ze stolu, že by skutečně mohlo být něco jinak, nemusí to řešit a měnit svoje chování.
2. Útěk: jakékoli zaražené zamumlání, změna tématu, odchod z místnosti, přerušení kontaktu. Je tu ve hře princip ‚Když se nebudu pohybovat kolem nebezpečí, nemůže mě ohrozit.‘.
3. Zamrznutí: žádná reakce. Jen ostražité pozorování. ‚Pokud nevybočuji z řady, najde si jiný cíl.‘
4. Podlézání: „Já autisty obdivuju!“ „Je od tebe úžasné, že o tom dokážeš mluvit.“ „Wow, máš nějaké superschopnosti jako Rain Man?“ Fawning (z angl. to fawn, podlézat) je ta méně známá stresová reakce, ale také existuje. Principem je ‚Když se nebezpečí zavděčím a budu užitečný, nechá mě být.‘

Pamatujte, jde o domnělé nebezpečí. Žádné tam sice není, ale to neznamená, že ho ti druzí nevnímají. Když se podívám večer před spaním na horor, půjde se mi potmě na záchod hůř i přesto, že jsem stále v tom identickém bytě, který tam byl před filmem. Ale změní se moje vnímání toho, co po cestě očekávám.

Jakmile do mysli přijdou takováto zkreslení, je těžké s nimi něco dělat. Proto v co nejkratším a nejsrozumitelnějším vyjádření potřebujeme dát ostatním co nejvíc informací, které tomu předejdou. Je těžké něco takového vymyslet na místě, a proto je dobré si všechno připravit předem.

Obecně lidé potřebují:

• 0) Slyšet to ve chvíli, kdy mi věnují plnou pozornost.
• 1) Co ode mě můžou očekávat.
• 2) Co očekávám od nich.
• 3) Pokud potřebuji změnu, potřebují slyšet důvod, proč to tak je.
• 4) Pokud potřebuji změnu v jejich chování, potřebují vědět, že je na jejich dobrovolném rozhodnutí, jestli mi vyjdou vstříc.

Může to vypadat například takhle:

„Šéfe, můžu s vámi na chvíli mluvit?“ (0)

„Povídejte, ale rychle.“

„Obyčejně to lidem neříkám, ale myslím, že vám můžu věřit. Jsem autista. (1) Dává mi zabrat každý den fungovat, protože všechno kolem je hodně intenzivní a vyčerpávající. (3) Jak se teď na kanceláři vyměnily žárovky, tak v tom jejich tichém pískotu se mi špatně pracuje. (3) Pomáhá mi nosit sluchátka s potlačením hluku. Nepouštím si v nich hudbu, ale protože blokují ten zvuk, tak se můžu lépe soustředit na práci. (1) Je v pořádku, když je budu čas od času nosit? (2) Lépe se mi s nimi pracuje.“ (3)

„Hmm. Okej. Dobře. Ale řekněte to samé i ostatním v kanclu, ať se to tady nerozmůže. Ještě něco?“

„Když spolu my dva mluvíme, bylo by super, kdybyste mluvil trochu potišeji, mám citlivý sluch. (3) Ale to je na vás. (4) Pokud to nepůjde, zvládnu to. (1)“

„Eeeh, to ne. To už je moc. Určitě ne před ostatními, na to si ani nevzpomenu. Ale když jsme takhle dva, můžu to někdy zkusit.“

„To je v pořádku. I tak díky. Vratím se zpátky do práce.“ (1)

Nebo takhle:

Máme setkání s přáteli. Všude je už dvě hodiny v kuse tolik hluku, dotazů a rozhovorů, že mi vypíná hlava a přestávám myslet.

(k někomu se obrátím a spustím, až mi začne věnovat pozornost) „Je už tady na mě moc chaos. Jdu se někam na 15 minut uklidit, ať se resetuju. (3) Za chvíli přijdu. (1) Kdybych se neobjevoval, jsem v pořádku, nemusíte mě hledat.“ (2)

Své potřeby potřebuju ostatním dávat najevo způsobem, který předejde nedorozuměním. A na to ostatní musí vědět co přesně potřebuju, proč to potřebuju, co chci od nich, že mají možnost volby a udělat to ve chvíli, kdy mi věnují pozornost.