Základní problém maskování je ten, že s potlačováním svých přirozených potřeb a nadměrným vycházením vstříc ostatním potlačujeme přirozené projevy naší osobnosti. Lidé tak vidí jen naši vytvořenou a nasazenou masku a nemají možnost přijmout (nebo odmítnout) naši skutečnou osobnost.

Nedochází k polarizaci, kdy se lidem buď líbíme, nebo ne – když se spisovatel snaží zavděčit všem, nezavděčí se nikomu. Zapadne mezi stovky stejně nerozlišitelných. Ta nejvýraznější a nejzapamatovatelnější díla lidé často buď bezvýhradně milují, nebo bytostně nenávidí. Je žádoucí, aby si i nás lidé co nejdřív zaškatulkovali jako „tenhle člověk se mi líbí“ nebo „s tímhle člověkem nemám nic společného“.

Druhá potíž je v tom, že mít masku je vyčerpávající. „Maska“ není moc dobrý termín, protože nejde jen o obličej a mimiku. Jde také o pohyby těla, ovládání intonace a hlasitosti mluvení, kontrolu dýchání, nadměrné sledování reakcí lidí kolem a přizpůsobování se jim, odsouvání vlastních myšlenek a potřeb na později i trpění okolního prostředí a lidí, i když bychom chtěli být o samotě a někde jinde. Jako obranná reakce je to často menší zlo, než trpět nechápavé nebo zhnusené pohledy ostatních a zažívat odstrkování, šikanu a vyčítavé otázky, na které ani nemůžeme odpovědět.

Ale je to zatraceně vyčerpávající. A když ji máme i ve chvílích samoty, nemůžeme přirozeně dorovnat ten energetický dluh, který nám tím vzniká. Zkratovat si autobaterii provozu auta nijak nepomůže. Trvale maskovat je jako mít ke zkratované baterce ještě i rozbitý alternátor. Baterie se rychle vybíjí a nemůže se znovu dobít.

Třetí potíž je v tom, že maskování funguje jen do omezené míry. Je to kamufláž, nezajišťuje neviditelnost. Umožňuje se na čas schovat v bojových podmínkách a unikat pozornosti ve chvílích zmatku. Ale jakmile je klid, je viditelná skoro stejně dobře jako jakékoli jiné oblečení.

Maskování má své místo. Funguje dobře, ale za podmínky, že je dočasné, je dostatečně dobré a používá se jen ve chvílích, kdy to má smysl.

Maskovat trvale, nedostatečně a v při všech příležitostech je k zešílení. Neexistuje chvíle klidu, trvale vnímám, že mi ostatní nerozumí a nedokážu s tím nic dělat, stále očekávám, že si někdo všimne mého nepohodlí a něco s ním udělá, a protože v tom všem pokračuju i doma, nemám možnost se z toho ani vzpamatovat.

Srovnejme si to se situací, kdy po většinu času sám sobě vycházím vstříc. Nosím s sebou tři typy špuntů do uší a na delší cesty ještě i sluchátka s aktivním potlačením hluku. Když potřebuju snížit zvukovou nálož, dám si špunt do ucha (ano, jenom jeden). Když se mě na něj někdo zeptá, odpovím předem připraveným vysvětlením: „Mám to jako pomůcku proti nadměrnému hluku. Zvuk je pořád stejně hlasitý, ale je mnohem měkčí, bez vysokých frekvencí, a tak mě tolik nevyčerpává.“ Ještě se mi nestalo, že by se k tomu někdo znovu vracel.

Když potřebuju sluchátka v přítomnosti někoho, kdo mě s nimi ještě neviděl, řeknu: „Na chvíli si nasadím sluchátka, je tady na mě už moc hluku. Potřebuju se trochu zklidnit. Mají aktivní potlačení hluku, pořád vás slyším stejně dobře, ale odfiltruje mi to z okolí všechny ty nepříjemné věci, jako je pískání zářivek nebo projíždějící auta.“ Skoro vždy se najde někdo, kdo něco řekne jen proto, aby otestoval, jestli ho slyším, a tím je to u konce.

Když jsem ve skupině a potřebuji samotu, jen se zvednu, možná na někoho kývnu hlavou a odejdu. Většinou všichni předpokládají, že si jdu jen odskočit.

V práci se ve dveřích objeví šéf. Tady je pro všechny lepší, když budu chvíli maskovat. Sundám sluchátka, abych neprovokoval tím, že „všichni pracují, jen já si něco poslouchám“. Když se mě na něco zeptá, odpovídám krátce a k tématu. Na chvíli potlačuji stimming v rukou a přesunu ho do lýtek. Dostanu úkol někomu zavolat. Na chvíli se pasuji do role zkušeného manažera, který dokáže vyřídit jakýkoli hovor, zavolám a zavěšením ho ze sebe sundám. Vracím se z práce se slunečními brýlemi, protože přímé slunce je hnus fialovej, ale potkám známého, tak si brýle na chvíli sundám, abychom prohodili pár vět a mohli si koukat do očí.

Po návratu domů se převleču do harémových kalhot a pustím si Ewu Farnou následovanou nějakým melodic death metalem. Když potřebuju, chvíli koukám do stěny.

Celkový čas strávený maskováním byl méně než jedna hodina. Zbytek je věnovaný čemukoli jinému, co zrovna v ten moment chci nebo potřebuji.

Většinu času nemaskovat je kromě lepšího managementu energie důležité i proto, že to funguje jako lokátor, který hlásí svoji polohu a umožňuje ho najít. Vím, že si s neurotypickými lidmi moc nerozumím. Chvíli se bavíme, povrchně si rozumíme a jakmile narazíme na první nezvyklou věc nebo nedorozumění, jeden z nás dvou se stáhne.

Skutečně si rozumím až s podobně fungujícími lidmi. Skoro vždy to jsou podivíni, umělci a lidé z nezvyklými životy nebo povoláními. A jak to vím? Protože se tím netají. Dávají to najevo. Jdou tomu naproti.

A ve chvílích, kdy to jen trochu jde, tohle je přesně to, co nám bude fungovat taky – dávat najevo naše zvláštnosti, zájmy a s nižším ohledem na ostatní jít naproti svým vlastním potřebám. Do okolí vysíláme signál „Tady je něco jiného a zajímavého!“, aby se mohl z cesty klidit každý, kdo o tohle nemá zájem, a zároveň na ten samý signál mohli ti praví odpovědět: „Haló! Tady jsem!“

Cílem a smyslem je zvyknout si na odhozenou masku a nasazovat ji zpátky jen ve chvílích, kdy to dává smysl. Takhle máme možnost mít dostatek manévrovacího prostoru na chvíli si ji nasadit a nepřicházet tak o příležitosti budovat si udržitelnější a pohodlnější život, ale zároveň ji mít dostatečně dlouho odhozenou na to, aby do našeho života mohli přicházet stejně ladění lidé, se kterými si budeme rozumět.

Odmaskování s sebou může přinést (a také nejspíš přinese) i některé nepohodlné věci. Lidé se můžou odtáhnout. Můžou nepochopit. Odmítnou vyjít vstříc. Někdo, o kom jsme si mysleli, že nás plně podporuje, se může stáhnout, a naopak ten, o kom bychom si nikdy nemysleli, že mu sedíme, nám vyjádří maximální podporu a bude se moci přerazit, aby se vším pomohl. Plné odmaskování a veřejné prohlášení o svém autismu je také nevratný proces – jakmile s ním jednou vyjdu najevo, už to nemůžu vrátit zpátky. Je to jako s tajemstvími. Jakmile jednou řeknu nějaké tajemství nahlas, začne žít vlastním životem.

Tohle je cena, kterou platíme za autentičtější život, lepší management energie a zviditelnění se pro budoucí důležité lidi v našem životě. Krátkodobě to může způsobit turbulence, ale dlouhodobě se do cíle i tak dostaneme.

Následující tři strategie řeší nejčastější negativní věci, které při tom můžou nastat. V každém případě konečným výsledkem má být jejich kombinace. Zvyknu si na to, že je v pořádku vyjít si vstříc. Že když to dám ostatním najevo formou, která nepřenese zodpovědnost na ně, tak je s tím většina lidí po většinu času v pohodě.

Časem si zvyknu, že nemusím maskovat vůbec, ale dobrovolně si vybírám, kdy svou masku nasadím zpátky. Ale už ne jako strategii pro přežití, ale jako užitečný nástroj, který můžu, ale také nemusím použít. A nakonec tohle všechno vede k tomu, že se začnu postupně pohybovat v jiných prostředích a kolem jiných lidí, kteří budou víc oceňovat moje divné, nezvyklé, ale zajímavé já.