Maskování nám umožnilo proplouvat dětstvím, dospíváním i dospělým životem. Ale narazili jsme na jeho strop – a víc už nám pomoci nedokáže. Další etapa našeho života, ta, ve které jsme spokojenější, energičtější a daří se nám lépe, vyžaduje, abychom svoji masku odhodili v dáli.

Většina lidí nám nikdy nebude rozumět a je to tak naprosto v pořádku. Potřebujeme se vyrovnat nejen s touhle myšlenkou, ale i s tou, že pro nalezení lidí, se kterými si budeme sedět, tak pro ně potřebujeme být viditelní – a to znamená vycházet vstříc našim potřebám a naší pečlivě ukryté osobnosti víc než kdykoli předtím.

Mnoho lidí to od nás odežene, ale to jsou vesměs lidé, kteří potřebují naši masku, aby se s námi mohli bavit. Některé lidi to k nám naopak přitáhne; to jsou lidé, za které můžeme být celoživotně vděční, protože si navzájem budeme přirozeně vycházet vstříc a navzájem se podporovat k lepším životům.

Potřebujeme dávat najevo, co potřebujeme, a to způsobem, který bude pro ostatní srozumitelný. Potřebujeme odlupovat naši masku kousek po kousku, až z ní nakonec nic nezbude. Jen její stín, myšlenka, kterou ale budeme moci kdykoli nasadit zpátky, když to bude nutné a my sami budeme chtít.

Změní nás to. Změní nás to vnitřně, protože začne vyplouvat na povrch naše autentičtější já a nebudeme dál tolerovat prostředí, které nás nevítá. To povede ke změnám, kdy se budeme více pohybovat tam, kde nás naopak budou vítat s otevřenou náručí.

Potřebujeme přestat maskovat, abychom měli lepší život. Cesta bude dlouhá, můžou na ní být turbulence, ale nakonec se dostaneme do míst, o kterých jsme vždycky snili. Na místo v životě, které nebolí, které je autentické, naplňující a s tak malým množstvím nedorozumění, že se jim budeme už jen smát.

Rozloučím se s vámi úvodem knihy Blázen a jiné paraboly spisovatele Chalíla Džibrána. Ať se vám daří a ať je vaše cesta co nejsmysluplnější.