Život, který máme nyní, může bolet a být pekelně těžký. Ale to je pravdivé teď – za půl roku už to může být dávná minulost. Obvykle přeceňujeme, co je možné dosáhnout krátkodobě (v hodinách, dnech, týdnech), ale podceňujeme, co je možné dosáhnout dlouhodobě (za měsíce, roky a dekády). Od kterékoli chvíle za šest měsíců můžeme mít jiný, udržitelnější, snazší a mnohem plnější život, než jaký máme teď.

Předpokládejme, že každý pokus o zlepšení nám zvýší danou schopnost o 3 %. Ano. Jen tři mizerná procenta. Takřka nic. Ale i bez složeného úročení udělat něco 70x znamená, že v tom pak budeme 3x lepší než na začátku.

Říct někomu svoje potřeby poprvé je těžké. Nevím, co můžu očekávat. Říct někomu svoje potřeby posedmdesáté ale bude tak automatické, že jde skoro až vidět kousek do budoucnosti: tenhle člověk to přijme bez ptaní, tahle se bude chvíli divit.

Protože na začátku je vysoká bariéra k překonání, první pokusy s vyjádřením potřeb potřebují být tak stupidně malé, až se za ně člověk bude stydět. Jde více o odloupávání naší masky, než o její dramatické odhození v dáli.

Co funguje, je na začátku být otevřenější ohledně věcí, které mi dělají potíže nebo které potřebuji, aniž bych autismus vůbec zmiňoval.

• „Ten hluk tady mi nedělá dobře. Jdu se na pár minut projít.“ Nikde není zmíněný autismus ani zbytek informací. Je to jen všeobecně pochopitelná, univerzální a jednoduchá informace „není mi nejlíp, jdu to řešit“.
• „Potřebuju chvíli přemýšlet, jak na to. Dám ti vědět.“ Když se objeví úkol, se kterým si zatím nevím rady, a ten druhý mě tlačí do odpovědi.
• „Nemám rád místa, kde je hodně lidí. Nedokážu se tam soustředit.“ Jednoduché vysvětlení, proč se mi tam nechce.
• „Když mám odpovědět, je pro mě jednodušší dívat se někam na zem, protože se mi tak líp myslí.“
• „Udělám si trochu přítmí, z toho světla mě bolí oči.“
• „Raději v té aplikaci nech světlý režim, v tom tmavém hůře vidím text.“
• „Sundám si na chvíli boty, mám otlačené nohy.“
• „Na tohle nevím odpověď. Koho bychom se mohli zeptat?“
• „Nevím, jestli tam jít. Co myslíš?“
• „Dneska potřebuju jít spát před desátou, abych se dospal.“

Sedmdesátkrát, dvěstěkrát říct něco takového obrousí většinu hran. Zvykneme si, že co bylo dříve nepohodlné, teď dokážeme říct skoro automaticky, aniž bychom na to museli myslet. Všimneme si, že říct to ledabyle a klidným hlasem fungovalo dokonale ve 30 případech ze 40 a v tom zbytku na tom nezáleželo.

Potřebujeme se trochu obrousit, než se dostaneme k plnohodnotnějším, ale náročnějším vyjádřením. Zvyknout si, že je v pořádku říkat svoje potřeby nahlas a že je lidé berou na vědomí. Uděláme to kousek po kousku, jednou větou tady, jedním drobným požadavkem tam.

Už po několika měsících jde zjistit, že část svých potřeb mám vlastně naplněnou, protože si na ně ostatní za tu dobu zvykli a dělají je pro mě sami od sebe, aniž bych je o to musel prosit. Z téhle pozice je pak život jednodušší a objevuje se první prostor a kapacita řešit další věci.