Když si zasadím po celé zahradě rajčata, nejspíš nebudu nijak překvapený, když mi tam vyrostou rajčata. Když se říznu a nasypu si do rány hlínu, těžko můžu být překvapený, že se mi tam dostane infekce a rána začne hnisat.

Naše tělo vypadá tak, jako to, co jsme snědli v posledních dvou letech a jak jsme se během té doby hýbali. Pokud chceme vypadat lépe, stačí „jen“ dva roky v kuse lépe a méně jíst a více a častěji se hýbat, a po těch dvou letech budeme mít lepší a hezčí tělo.

Pro naši mysl platí to samé. Je průměrem myšlenek a vlivů, které do sebe každý den dostáváme. Když se dlouhodobě necítím ve své vlastní hlavě dobře (vyjma hardwarových mentální poruch jako je třeba schizofrenie a určitých podob depresí) příčina bude z velké části softwarová – v tom, čím svou pozornost a mysl pravidelně krmím.

Myšlenky a komunity, kolem kterých se pohybujeme, žijí v naší hlavě relativně samostatným životem. Jakmile se jednou myšlenka usídlí uvnitř, už ji nejde nikdy dostat ven. Čím častěji se s ní setkáváme, tím více pak podvědomě ovlivňuje naše chování.

Pro dlouhodobě lepší přístup ke světu si potřebuji do hlavy nasadit lepší myšlenky a pravidelně se k nim vracet, aby rostly a postupně vytlačily ty neužitečné, které pak časem ztratí sílu. Navrhuji začít těmito třemi:

První: Když se objeví něco nepříjemného, zpozdím svou reakci.

Naše jediná svoboda je v mezeře mezi podnětem (který může přijít jak z okolního světa, tak z naší vlastní hlavy) a tím, jak na tenhle podnět zareagujeme. Pokud na podněty reaguji okamžitě, nemám žádnou svobodu. Jsem vězněm světa okolo i své vlastní hlavy.

Čím větší časovou mezeru a odstup vytvořím, tím větší je šance, že nepříjemné věci projdou skrze mě a ty příjemné budu mít možnost zaregistrovat a užít si je víc. Čím větší je mezera, tím více času a prostoru mám pro to všimnout si, co se zrovna děje, a vybrat si jinou, lepší reakci.

– – –

Současný stav: vysvitne slunce > začnou mě bolet oči > cítím se mizerně

Na co se chci soustředit: vysvitne slunce > „hele, začíná svítit“ > začínají mě bolet oči > „všímám si, že mě bolí oči“ > „měl bych se jít schovat“ > jdu se schovat

Mezera vzniká tím, že jen věnuji pozornost a nereaguju. Když jen pozoruji, co se děje, spouští se tím jiné okruhy v mozku místo těch obvyklých, a ty automatické reakce se nezapínají tak snadno.

Současný stav: objeví se myšlenka „Jsem k ničemu.“ > cítím se blbě

Na co se chci soustředit: objeví se myšlenka „Jsem k ničemu.“ > „Hele, objevila se myšlenka: ‚Cítím se k ničemu.‘ “ > cítím se trochu blbě, ale taky překvapeně, jako by ta první myšlenka ani nebyla moje > „Všiml jsem si, že cítím smíšené pocity a jako by ta myšlenka ani nebyla moje.“

Současný stav: děje se něco, z čeho šílím > nastupuje panika a nevím, co mám dělat > šílím a cloumá se mnou bezmoc

Na co se chci soustředit: děje se něco, z čeho šílím > „z tohohle šílím“ > „je to nepříjemné“ > „pořád je to nepříjemné“ > „začíná to… ustupovat?“ > „pořád to není ono, ale… jde to v tuhle chvíli zvládnout“ > „je to pryč“ > „všímám si, že se cítím docela dobře“ > „to je divný, normálně bych šílel“

Druhá: Když se objeví „já“ myšlenka, jdu něco dělat. Cokoli.

V hlavě máme okruh, který se jmenuje default mode network (DMN). Je to ta část mozku, která je aktivní ve chvílích, kdy myslíme sami na sebe a na svou minulost a budoucnost.

„Cítím se blbě.“ „Já nikdy nebudu mít život jako ostatní.“ „Příšerně mě to vytáčí.“ „Kdybych tak měl lepší práci.“ „Tohle mě vyčerpává.“ „Co když mě nebudou mít rádi?“ „Tohle jsem neměl říkat.“

Default mode network je skvělá věc, když jsme banda patnácti opic v pralese a potřebujeme přežít. Je to ale za cenu dost mizerných emocí, věčného boje o přežití a okamžitém reagování na cokoli se zrovna stane.

Když myslíme na sebe, nedokážeme dělat nic jiného a nedokážeme si všímat ničeho jiného. Moje vlastní hlava v tu chvíli není příjemné prostředí na pobývání.

Kdykoli si všimnu „já“ myšlenky, potřebuju začít něco fyzicky dělat, protože potom nespadnu do té mizerné spirály, kterou vyvolává plně a dlouho aktivovaný DMN. I kdyby to mělo být uvaření čaje, i kdyby to měl být jeden dřep, i kdyby to měl být jen široký úsměv a pohled z okna… jakmile si všimnu „já“ myšlenky, udělám cokoli fyzického, protože tím zvýším šanci, že zůstanu se svou pozorností zaměřený na svět okolo sebe, místo stočení pozornosti směrem k sobě.

„Zítra mě čeká ta nepříjemnost v práci“ > „Moment, tohle je ‚já‘ myšlenka“ > „To je až zítra. Teď si jdu číst.“ > jdu si číst

„Mám mizerný život. Nikdy to nebude lepší.“ > „Já jsem tak nešťastný.“ > „Kdybych se tak mohl někomu ozvat.“ > „Ou. Tohle jsou ‚já‘ myšlenky. Co můžu udělat fyzického? Na procházku se mi nechce, jdu se aspoň projít do kuchyně a zpátky.“ > zvedám se ze židle a jdu si do kuchyně najít vodu

„Měl bych cvičit. Chci vypadat jako ten trenér na Instagramu.“ > „Já. Já. Pořád jenom já.“ > „Půjdu nakoupit, stejně mám prázdnou ledničku. Koupím víc zeleniny, tím můžu začít.“ > „Hele, to jsou vlastně taky ‚já‘ myšlenky. Wow. To je docela meta.“ > jdu nakoupit

Třetí: Jsem v pohodě s myšlenkou, že povedu skromný, samotářský, ale spokojený a naplňující život.

Jsem v pohodě s tím, že ze mě bude starý vdovec. Být s partnerkou je pak příjemný bonus. Jsem v pohodě s tím, že nikdy nebudu mít vysoký počet přátel. Každý třetí a další člověk, se kterým se pravidelně bavím, je příjemná vzácnost. Jsem v pohodě s tím, že většině lidí prostě nesednu. O to jsou pak zajímavější ti, se kterými ano.

Nezáleží na tom, jestli ve výsledku nakonec ten samotářský život povedu. Záleží na tom, jestli jsem s touhle variantou v pohodě. Lidé většinou zůstávají ve špatných vztazích ze strachu ze samoty a z neznámého. Když ale vím, že se na sebe můžu spolehnout, nebojím se být delší dobu sám se sebou a že dokážu dobře tolerovat nejistotu, nemám důvod kolem sebe tolerovat lidi a situace, ve kterých nechci zůstávat.

Vím, že se na sebe chci a také dokážu spolehnout, a to s sebou přináší sebejistotu, že zvládnu vše, co mi život postaví do cesty. Znám, jak reaguji ve chvílích stresu, když je mi smutno, když jsem nejen sám, ale cítím se i osamělý, a vím také, že tohle všechno dokážu zvládnout. S touhle sebejistotou pak přichází i touha být upřímnější a být víc sám sebou častěji. Víc se pouštět do věcí, které mě skutečně zajímají.

Když jsem si jistý sám sebou, je jednodušší předstoupit před ostatní a říct: „Tohle jsem já!“ se vší parádou a vědomím, že i kdyby mě všichni poslali do háje, jsem dost silný na to, aby mě to nerozbilo, něco se z toho naučil a byl díky tomu do budoucna lepší než předtím.

V životě se pak nevyhnutelně objeví jeden nebo dva lidi, kterým tohle bude neskutečně imponovat. Pár lidí, kterým tohle bude sedět a oni budou sedět vám.

A víc někdy není potřeba.

Tuhle myšlenku je potřeba s sebou nosit delší dobu. Člověk tuhle sebejistotu skutečně získá až tehdy, když přežije nějakou tu katastrofu, rozpad života a následný úspěšný návrat nebo si stanoví velký cíl, spektakulárně selže a přesto si znovu najde něco nového, za čím chce jít dál.

Nemyslím si, že tady dokážou pomoci motivační řeči. Můžou ale pomoci vlastně stanovované výzvy. Kdysi jsem si řekl, že abych otupil strach z oslovování lidí, tak když budu někdy procházet davem a půjde naproti mně hezká slečna, jen jí řeknu s úsměvem „Jé, ty jsi hezká!“ a půjdu dál. Nečekám reakci, nečekám rozhovor, nečekám nic jiného, než zažít si ten šílený stres předtím, než to udělám, stav paniky, když si zakopnu o vlastní jazyk, a tep 150 za minutu, když odcházím pryč.

Prvních pár takových oslovení mělo intenzitu 30. Dvacáté pronesení mělo intenzitu 7. Pořád to bylo nepohodlné, pořád jsem se do toho musel přemlouvat, ale… už jsem věděl, že to dokážu udělat. Že dokážu zvládnout ten stav paniky, že ten stres dokážu přežít a že je dokonce slabší, než byl na začátku.

A taky, že to byla suma sumárum pozitivní zkušenost pro obě strany. Víc než polovina slečen se vyloženě rozzářila a bylo vidět, že jsem jim tím zlepšil den. Pár reagovalo mírným zmatením nebo překvapením a všiml jsem si jen jedné negativní reakce. Celkově to přineslo víc dobrého než toho špatného. Ale není to pro každého. Takové výzvy můžou dopadnout fenomenálně a taky můžou skončit nedorozuměním, za které se bude potřeba omluvit a napravit ho. Sice se tímhle osobnost rozvíjí rychleji, ale není to vyloženě potřeba.

Život se děje. Přicházíme o práci. Kamarádi umírají. Nastávají problémy se zdravím. Život někdy bolí a je nesnesitelně těžký, jen aby už za pár měsíců přišlo nejlepší období života, jaké jen může být. „To dobré je vlastnost života a to špatné je dočasné“ je skvělý způsob, jakým se dívat na svět.

Stačí v hlavě někde na pozadí držet myšlenku, že jsem vlastně v pohodě s tím, že povedu skromný, samotářský, ale spokojený a naplňující život. Jakmile úspěšně prožiju pár vyloženě nešťastných životních období, jen abych se na konci vynořil lepší a silnější, ta myšlenka bude dostatečně hluboko zažraná a už nás nic moc dalšího nepřekvapí.

Pro inspiraci zde je několik dalších užitečných myšlenek, které se hodí zasadit a nechat růst:

• „Optimismus je lepší než negativita. Všímám si, že to dobré je vlastnost života a to špatné je dočasné.“
• „Svět je, jaký je. Čím lépe se mu přizpůsobím, tím lépe se mi povede.“
• „Dávám víc pozornosti věcem, které mám pod svou kontrolou.“
• „Život za to stojí. Bývá bolestivý, ale bývá taky krásný. A časem těch krásných věcí bude stále víc, když si jich budu všímat.“

A dvě myšlenky, které potřebují trochu přiblížit:

• „Chovám se k tomu druhému tak, jako by byl autista.“

Někdy jsem v přítomnosti někoho, kdo vyloženě nemá svůj den. Cloumají s ním emoce, viditelně se necítí dobře, může i pomyslně kopat kolem sebe. Zjistil jsem, že mně i druhému opravdu pomáhá, když k němu přistupuju tak, jako by byl kolega autista. Tak nějak přirozeně k ostatním začnu být milejší, empatičtější a víc vycházím vstříc.

• „Co když před chvílí hledal na internetu ‚jak mám přestat brečet‘?“

Nikdy nevíme, co druzí vlastně prožívají. Co je bolí, o koho přišli a co za těžkosti musí řešit. Když si představím, že ten člověk hledal ‚jak mám přestat brečet‘ předtím, než jsme se setkali… je těžké být na kohokoli naštvaný. Je nemožné nebýt milý, nápomocný a laskavý. Prostě to nejde.

Jak jsem psal už předtím, čemu věnujeme pozornost a čas, to se zlepšuje a sílí. U všeho tady jde o drobné korekce v chování.

Všimnu myšlenky, která se mi nelíbí. Na chvíli si ji plně uvědomím a navzdory ní udělám něco užitečného.

Vyzkouším udělat něco jinak než obvykle a zjistím, že je to také v pořádku a často i dokonce lepší.

Všívám si, že i když je první opakování těžké, sté opakování je tak jednoduché a přirozené jako dýchání.

Vím, že na tohle celé můžu na nějakou chvíli zapomenout, kdykoli se k tomu znovu vrátit a že je to normální součástí procesu.

Při nepříjemné myšlence šlápnu emocím na spojku a všimnu si, co se ve mně vlastně děje.

Všímám si „já“ myšlenek a vyrovnávám je tím, že začnu dělat něco fyzického.

Jsem v pohodě s tím, co se stane.

Nasazuju si do hlavy užitečné myšlenky a nechávám je růst.