Prostředí ovlivňuje kvalitu našeho života z tak velké části, že pro naplněný a spokojený život si musíme vyrobit svoji vlastní bublinu, ve které nám bude dobře.

Část našeho světa nám byla a bude vždy přidělená – rodina, naše tělo, okolnosti, za kterých jsme vyrůstali a ve kterých se pohybujeme teď – ale čím více oblastí si upravíme sobě na míru, tím lepší náš život bude.

Chceme tak upravit užitečnějším směrem náš vnitřní přístup ke světu okolo, snížit počet nekvalitních skupin a jednotlivců, se kterými trávíme čas, a objevit a dávat čas těm, kteří za naši pozornost a čas stojí.

Změnit své vnitřní prostředí

Pro lepší život se potřebujeme soustředit na věci, které máme pod kontrolou my a těch až tolik není. Dvě z důležitých věcí pod naší kontrolou jsou naše pozornost a čas. Čemu věnujeme pozornost, toho je víc. Čemu věnujeme čas, to se zlepšuje. Pokud je nasměrujeme správným směrem, dokážeme zlepšit všechno, na co se soustředíme.

Část našich problémů je způsobená tím, že naše pozornost a čas je nasměrovaná nesprávně. Pokud se napříč celým dnem věnuju své bolesti, moje bolest poroste. Pokud věnuju čas vyhýbání se lidem, budu časem lepší ve vyhýbání se lidem.

Očividně jsou věci, do kterých dokážeme zahučet obrovské množství času a pozornosti. Proč tedy některé nejdou vůbec? V mládí jsem dokázal sedět deset hodin v kuse u hry World of Warcraft, ale už jen myšlenka na vyskládání nádobí z myčky mi působila bolest. V čem je sakra ten rozdíl?

Počítačové hry jsou stavěné tak, že mají pevně daná pravidla a okamžitou responzivitu na hráče. Co jako hráči uděláme, to se ve hře okamžitě stane. Víme, že když uděláme A, stane se B. Když nastane C, uděláme D.

Reální lidé a situace okolo nás takhle ale nefungují. Všechna ta pravidla musíme pro sebe nejprve objevit, všechno je zmatečné a všechno je responzivní tak nějak… nahodile.

Můžu pětkrát udělat něco správně, ale jen dvakrát dostanu pochvalu, dvakrát si toho nikdo nevšimne a jednou dokonce přijde trest. Můžu udělat něco blbě, třikrát přijde trest, jednou si toho nikdo nevšimne a jednou za to budu nějakou divnou shodou okolností pochválený. Jak má vůbec někdo za takových podmínek něco dělat?

Dneska i nádobí umývám rád. Nemám myčku, protože se mi nikam nevleze, takže se myje v dřezu ručně. Udělal jsem si z toho hru, které rozumím. Nastavil si svoje vlastní pravidla. Takřka vždy se stane očekávané. A dělám to tak dlouho, že jsem to začal mít rád.

Dokážeme do věcí zahučet obrovské množství času a pozornosti. Proč mi dřív vadila jen myšlenka na vyskládání nádobí z myčky a teď si dokonce užívám ruční mytí ve dřezu? Protože jsem ho něj zahučel obrovské množství času a pozornosti. Vypozoroval si pravidla. Zkoušel nové věci. Ty úspěšné postupy si nechával a ty nefungující pouštěl. Pořád můžu optimalizovat – vždy bude existoval způsob, jak nádobí umýt efektivněji nebo s menším množstvím vody.

A proč už tolik nehraju hry? Pořád je mám rád a čas od času se k nějaké vrátím, ale věnoval jsem pozornost a čas jiným, lepším věcem tak dlouho, že jsem našel více věcí, ve kterých rozumím pravidlům a mají dobrou responzivitu, a které jsou reálné a zlepšují mi život, takže nemám tak velkou potřebu se do her pouštět.

Jde se naučit navazovat oční kontakt a cítit se v něm příjemně. Jde se naučit principy chování ostatních lidí. Jde se naučit číst v sociálních situacích. Strava, meditace, cvičení, trvalý růst a rozšiřování vlastních schopností – všechno má svá vnitřní pravidla, která jde odpozorovat, aplikovat, optimalizovat a pak dokážou být i dobře responzivní.

Všechno, co děláme, děláme proto, že to naplňuje nějakou naši vnitřní potřebu. Když najdeme činnost, která tu samou potřebu naplňuje lépe, můžeme do ní zahučet obrovské množství pozornosti a času. A my víme, že to dokážeme. Čemu věnujeme pozornost, to roste. Čemu věnujeme čas, v tom se zlepšujeme. Pro lepší život naši pozornost a čas potřebujeme začít směřovat do lepších činností.

Změnit jednotlivce a skupiny

Úplně sundat masku a stát se okamžitě nevítaným znamená, že skupina lidí, kolem které jsem to udělal, není moje skupina. Chyba mohla vycházet z mé strany, protože jsem jim maskováním nedal příležitost odmítnout mě hned od začátku, ale taky to prostě jen nemusí být skupina lidí, kolem které se chci pohybovat. Jak zjistit, že jsem ve skupině, ve které nemám být?

Rozdíl je v oboustrannosti interakcí. Pokud jsem to jen já, kdo začíná rozhovory, kdo plní přání druhých a kdo se nabízí s pomocí a nedostává za to nic nazpátek, tak tohle není zdravý vztah. Stejně tak není zdravý vztah, pokud bych jen bral a bral a bral a nic nevracel nazpět.

Tohle není o transakčních vztazích, kdy jedna strana něco udělá pro tu druhou, aby dostala něco nazpátek později, nebo když jedna strana pro tu druhou něco udělá pouze za podmínky, že ten druhý pro ně něco udělá taky. Tohle je o zdravých vztazích, kdy obě strany dělají něco hezkého, užitečného a starostlivého pro toho druhého protože chtějí, a to pravidelně a ze své vlastní vůle.

Pokud jsem to jen já, kdo dělá věci pro toho druhého a z jeho strany nepřichází nic podobného nazpátek, i v tom lepším případě jsem jen na mizerné straně transakčního vztahu, ale v tom horším se vnucuji do skupiny, která mě nechce mít mezi sebou. To platí jak pro skupiny, tak jednotlivce.

Když se v životě nacházím jen kolem lidí a skupin, které mě využívají, které jen využívám já (a to se může taky lehce stát, aniž by si to člověk uvědomil) nebo se do skupin a lidem vnucuju, nemůže být pro mě až tak překvapující, že se v nich necítím dobře.

Jsme lidé jako všichni ostatní, a to znamená, že potřebujeme mít kolem sebe lidi, kteří nás přijímají. Nemůžeme tomu utéct samotou, vyhýbáním se a uzavíráním se do sebe. Ta potřeba tam pořád bude.

Pro někoho to znamená mít 10 blízkých přátel, 50 známých a ve volném čase hrát fotbal a to je minimum lidí, kolem kterých se potřebuje pohybovat. Pro někoho jako jsem já to znamená mít maximálně 1–2 blízké vztahy a všechny ostatní přesouvat do škatulek „známý“, „kolegyně“ nebo „známe se od vidění“, držet si je od těla a většinu času trávit ve své vlastní společnosti nad svými věcmi.

Principem ke změně je postupně trávit méně času a pozornosti ve skupinách a kolem jednotlivců, se kterými máme transakční nebo vnucující vztah, a to až do bodu, kdy ten vztah vyšumí do ztracena.

A během té doby si budovat lepší vztah sám k sobě, protože já sám se sebou budu trávit čas až do konce svého života. V tomhle případě rovnou můžu být svůj vlastní nejlepší kamarád.

Kdykoli pak narazím na někoho, s kým si automaticky, dobrovolně a rádi navzájem vycházíme vstříc, tohle jsou vztahy, kterých se můžu držet zuby nehty, dokud oba budeme mít vůli v tom pokračovat. Tohle jsou přátelství, která vydrží dlouhou dobu a která zlepší jak náš život, tak život toho druhého.

Platí to pro nové i staré blízké přátele, platí to pro zaměstnaní, platí to pro kolektivní sporty a společensky založené koníčky, platí to pro online skupiny, sociální sítě i fóra.

Chceme trávit méně času kolem lidí, kolem kterých musíme maskovat, jen aby nás brali na vědomí, abychom měli prostor pro ty, kteří nás budou milovat bez naší masky.