Musíme si přiznat, že nám většina lidí nikdy nebude plně rozumět a nebude nám vycházet vstříc. Proto potřebujeme naši omezenou kapacitu věnovat hlavně těm, kteří za to stojí, a těm zbylým jen tolik, abychom sobě i druhým nekomplikovali život.

Většina lidí nám nebude rozumět, protože kdykoli se lidé cítí zmatení, nejistí nebo narazí na něco, s čím si neví rady, začnou se takovým situacím vyhýbat. Když tam totiž nebudou chodit, když to nebudou dělat, když o tom tématu nebudou mluvit, tak se ty pocity přece nebudou spouštět, nebo ne?

Když se mi osobně nelíbí moje nadváha, už jen dívat se směrem k váze ve mně spustí osten provinění. Tak ji uklidím někam stranou a problém nepříjemných pocitů je (alespoň částečně) „vyřešen“.

Bohužel v tomto případě jsme to my, kdo v ostatních často způsobuje tohle zmatení a nejistotu. My, kteří už tak dost zápasíme se svými vlastními limitacemi a vším, co není pod naší kontrolou. Dávat druhému pozornost, potlačovat stimming, přemýšlet nad další větou, všímat si, kdo kam jde, abych nestál v cestě, a k tomu ještě odpovídat na otázku od někoho třetího?!

Je to stupidní.

Není fér na nás přehazovat ještě další povinnosti. Není to fér, ale je mnohem užitečnější přijmout věci takové, jaké jsou, protože pak se s nimi dá něco dělat. Tohle je realita, se kterou je dobré se co nejdříve smířit a vyrovnat.

Naše chování z velké části podmiňují naše geny. Všichni se vyhýbáme nezvyklým, nečekaným a nestandardním věcem, situacím a lidem, protože náš druh prochází evolucí stejně tak, jako každý jiný druh na téhle planetě. Jsme potomci lidí, kteří se nezvyklým, nečekaným a nestandardním věcem, situacím a lidem vyhýbali už před desetitisíci lety.

Evoluce optimalizuje pro přežití a plodnost, a to jen do bodu „eh, to je dostatečně dobré“. Jakmile má člověk jednou děti, evoluci bylo učiněno zadost a dál nepokračuje.

Lidé, kteří se narodili s geny, které způsobovaly větší opatrnost, se častěji dožili dospělosti a měli děti, a ty tu samou opatrnost zdědily po nich. Lidé s geny, kteří nebezpečí neregistrovali tak dobře (nebo mu dokonce šli naproti), častěji nepřežili až do dospělosti a neměli tak děti, které by jejich neopatrnost mohly zdědit.

Stačí pouhá tisícovka generací tady tohohle a máme tady druh, který se bojí neznámého, vyhýbá se i jen náznakům nebezpečí a zuby nehty se drží věcí, které jsou snadno předvídatelné a uklidňující.

Ostatně, co jiného jsou tradice a pověry? Dělat věci dokola pořád stejným způsobem přináší jistotu, a k tomu patří i snaha ovlivnit neovlivnitelné pomocí rituálů a přání.

Současná neurotypická populace je tak poslední verze modelu „Přežití Ultra Mega Deluxe ‚Opatrnosti není nikdy nazbyt‘ 9000“.

My, neurodivergentní, jsme taky součástí tohoto modelu, ale vylosovali jsme si navíc až 254 mutací genů, které nějakým způsobem ovlivňují fungování naší nervové soustavy. Takže používáme takřka ten samý hardware co všichni ostatní, ale těch pár desítek až stovek genetických variací nám ho neumožňuje ovládat tak dobře.

Netvrdím tím, že je s námi něco špatně. Že bychom se za to museli stydět, zoufat si, proklínat přírodu nebo psát rozhořčené příspěvky na sítě. Tvrdím, že je jednodušší na pochopení, když víme, odkud naše jinakost pochází, protože tak můžeme snadněji přijmout věci takové, jaké jsou, a v rámci svých možností s naší životní situací pak něco dělat.

Jedna ze smysluplnějších teorií o autismu je, že pro neurodivergentní mozek je vše až příliš intenzivní.

Zvýšená citlivost na podněty jde vysvětlit hyperreaktivitou a hyperplasticitou nervových obvodů.

Máme lépe zapojenou amygdalu, takže snadněji registrujeme strach a obavy.

Neuronové sítě nemáme správně prořezané – máme více nervových spojení, než bychom měli mít, takže na neurologické úrovni (zjednodušeně) mozek každou informaci nezaregistruje třeba jen jednou až třikrát jako u neurotypiků, ale klidně pětkrát až desetkrát. Nebo naopak jsou prořezané až moc, takže vedou k nerozvinutým schopnostem, což na naše fungování vytváří další stres.

Máme menší corpus callosum (kalózní těleso, které propojuje obě hemisféry), takže přemýšlíme trochu jiným způsobem, protože se nám části mozku nesynchronizují tak snadno. Taky obraz a zvuk zpracováváme jinak než neurotypici.

Nezáleží na přesných rozsazích a podobě změn, ale na tom, že tam ty změny jsou. Když jsou vjemy a jejich zpracovávání až příliš intenzivní, je pochopitelné, že v nás může spouštět úzkostné a vyhýbavé reakce už jen existovat na volnoběh.

Jak můžu na nečekaný, neúmyslný dotek o pomyslné intenzitě 1 reagovat přiměřeným způsobem, když ve mně vše automaticky vyskočí na intenzitu 7? Je to jako přenastavit si počítačovou myš na sedminásobek běžné citlivosti a čekat, že s ní budu pořád stále stejně přesný.

Protože se stejně jako všichni ostatní vyhýbáme čemukoli, co nám způsobuje nepříjemné pocity a vyvolává v nás zmatení nebo bolest, tak je očekávané a pochopitelné, že se budeme vyhýbat i hlasitým prostředím, davům a chaotickým situacím, protože je vnímáme silněji. Všechno kolem nás je prostě až příliš intenzivní.

Budeme tak spíše vyhledávat věci a situace, které jsou tak akorát, jsou pro nás příjemné a jsou pod naší kontrolou.

Nemůžeme si moc vybrat, na co naše nervová soustava reaguje líp a na co hůř. Někdy to jsou pro ostatní nezvyklé věci. Pro mě to je například glutamát, který v jídlech skoro až zoufale hledám už od svých devíti let. Miluju oblečení z umělých vláken. Když objevím dokonalou písničku, následující týdny ji poslouchám denně i několik hodin v kuse. Všechny tyhle věci mi dělají dobře a pomáhají mi vyrovnávat se se vším ostatním, co mi dobře nedělá.

Tohle všechno ale mimo jiné znamená, že se už jako malé děti budeme vyhýbat lidem i kolektivu. Všechna ta nedorozumění, nepochopení, nedostatečně jasné instrukce, šikana, přemíra hluku, doteků a nemožnost správně vyjádřit naše potřeby – to všechno vede k tomu, že máme tendenci se stahovat do ústraní a být ve svých vlastních světech, ve kterých je nám dobře.

Ale o to menší pak máme prostor pro učení se sociálním dovednostem. A to způsobuje, že se pak v dospívání a dospělosti nechováme úplně stoprocentně jako ostatní.

I při naší největší snaze chovat se jako ostatní nám v našem chování pořád cosi chybí, protože jsme ho správně neodkoukali tak, jako ostatní. Schválně – když potkáte cizince, který u nás žije deset let, umí velice dobře česky a snaží se dělat všechno tak, jako ostatní – pořád je na něm poznat, že to není rodilý Čech. A jsou to drobnosti, které to na něho prásknou. Tu a tam použije nezvyklou gramatiku. Nezná znělku Křemílka a Vochomůrky. Neví, co je to „tvůrčí skupina Marie Poledňákové a Vladimíra Tišnovského“.

Stejným způsobem i jen malá, těžko ovlivnitelná a nevědomá drobnost v našem chování, jako je třeba nepodívání se na správnou dobu do očí, stačí k tomu, aby se v ostatních spustila ta prastará, evolučně daná reakce: „Dej si pozor, něco je jinak, než má být.“

Neurotypičtí lidé za to nemůžou. Jejich chování se pravděpodobně nikdy nezmění, protože nad většinou našeho chování nemáme dobrou kontrolu a nad tím zbytkem už nemáme kontrolu vůbec. Pokud bychom ji totiž měli, všichni by byli štíhlí, bohatí, pracovití a vzdělaní. To, že to tak není, je dostatečný důkaz pro to, že změnit své chování je pro většinu lidí velice obtížné.

Pokud je v nás zakódované, že máme rádi slané, mastné a sacharidy, většina lidí bude přirozeně milovat brambůrky. Nutit lidi, aby nejedli brambůrky, je předem odsouzené k nezdaru, protože naše přirozenost je prostě příliš silná.

Ze stejných důvodů lidé na neznámé a nepříjemné situace reagují určitým, pevně zabudovaným způsobem. Chtít, aby nám ostatní vycházeli vstříc nebo je do toho dokonce nutit, je předem odsouzené k nezdaru.

Přesto existují lidé, kteří brambůrky nejí. Je to ta část lidí, pro které jsou důležitější jiné věci a kteří si při každém kontaktu s brambůrkami znovu a znovu volí, že se chtějí chovat jinak.

Jediní lidé, kteří nám budou vycházet vstříc, dělat to rádi a dobrovolně, jsou lidé, pro které je tohle jejich přirozenost nebo kteří chtějí sami ze svých vlastních důvodů být lepší než jejich přirozenost, a pravidelně si to připomínají.

Tohle všechno je jeden z možných pohledů na celou situaci. Existují i další, ale tady ten mi dává největší smysl a odpovídá i mým životním zkušenostem.

• Lidé se nám budou spíše vyhýbat, protože jde o přirozenou, zabudovanou reakci na domnělé nebezpečí.
• Tu v ostatních vyvoláváme proto, že prožíváme svět až příliš intenzivně, takže nemáme správně vybudované sociální dovednosti.
• Takže lidé, kteří nám budou vycházet vstříc, jsou většinou buď podobní nám samotným nebo to jsou lidé, kteří sami ze svých vlastních důvodů chtějí dělat věci jinak.

Ať už je tenhle pohled plně pravdivý, nebo není vůbec, je minimálně užitečné takhle uvažovat. A to z následujících důvodů:

• Nepřesouvám tím vinu ani na ostatní, ani ji nepřesouvám na sebe, protože vím, jaká je situace a z jakých důvodů vzniká. Prostě tady je, je úplně na pytel, tak co s ní tedy v rámci svých možností budu dělat?
• Přestanu se chtít zavděčit většině lidí, protože u spousty z nich to prostě nebude možné, u části z nich to nebude žádoucí a u jiných by mě to stálo až příliš energie v maskování a ani jednomu z nás by to nic nepřineslo. Pokud si s někým nesedím, prostě si s ním nesedím. Není nutné si dělat násilí.
• A za tu část lidí, kteří mi vychází vstříc, budu nesmírně vděčný, protože si můžu připomínat, že to není samozřejmost. Buď jsou na podobné vlně, takže si v našich autistických odlišnostech vycházíme vstříc přirozeně, nebo si můžu být zatraceně jistý tím, že jim povahově sedím, chtějí se mnou trávit čas a rozhodují se sami mi některé věci ulehčovat (a některé přehlížet) a pro oba tyhle typy lidí můžu dělat to samé nazpátek. Takoví lidé jsou vzácní, ale existují a je možné je postupem času najít.

Většina lidí nám nikdy nebude rozumět a nebude nám vycházet vstříc. A je to naprosto v pořádku. Čím dříve se smíříme s tím, že to tak je a že s tím nic neuděláme, tím dříve můžeme začít hledat ty, se kterými si rozumět budeme. Náš vlastní kmen, naše nová rodina. Místo, kde můžeme být sami sebou i před ostatními.