Jak snadněji pracovat

Jako autisté míváme nerealistické představy o pracovitosti. Jednak co to vlastně znamená „tvrdě pracovat“, jak to vypadá v praxi, co máme napodobovat a jak se chovat, a za druhé obecně náš celkový postoj k pracovitosti jako takové.

Mít motor v efektivních otáčkách…

„Dneska jsem celý den dřel,“ „V práci je to šílený, už jsem se týden nezastavil.“ Bereme to doslova a snažíme se to napodobit tím, že celé dny v kuse dřeme na 150 % našeho maxima. Jenže na konci tohohle postupu nás čeká meltdown, několik dní/týdnů/měsíců rekonvalescence, pocit viny z toho, že nic neděláme, následovaný nutkáním začít dřít… a cyklus se opakuje.

„Budu dělat pětinu toho, co si myslím, že bych měl dělat,“ je pro nás mnohem blíž realitě. Tenhle cyklus je udržitelný. Vede k dlouhodobému zlepšení kapacity a toleranci k práci, protože expoziční terapie funguje, pokud do ní jdeme dobrovolně a za svých vlastních podmínek.

Ve firmách i kdekoli jinde je normální, že je polovina pracovní doby strávená neproduktivně. V tom pracovním zbytku pak lidé fungují na 30 až 70 % svého maxima. Není to tak, že by se flákali nebo nemohli pracovat víc.

Motor auta je taky stavěný na to, aby vydržel jít do 8 000 otáček za minutu, ale po naprostou většinu doby za naprosto většiny situací se má pohybovat kolem 1 500–2 500 otáček. Takhle nevzniká dlouhodobé poškození a má nejefektivnější výkon.

Naše vnímání tvrdé práce je sice založené na myšlence „ale správně by to mělo být takhle!“, ale tahle představa potřebuje poupravit. Práce nám začne jít a začne nás bavit, jakmile na tu myšlenku „ale mělo by to být takhle” dáme 80% slevu a začneme ji kupovat ve velkém.

… a správně řadit.

Jakmile máme pracovní motor v efektivních otáčkách, tvrdě pracovat pak znamená správně řadit.

Často je potřeba zabrat a dělat i věci, do kterých se nám nechce. Ale dělat to dlouhodobě? Nebo dokonce v činnosti, která nás aktivně oddaluje od toho, co skutečně chceme?

Ne. Tvrdě pracovat má více podob. Každá má svoje plusy a nevýhody a všechny se mezi sebou doplňují a musí doplňovat. Jaký by mělo smysl jet po dálnici na dvojku a ještě špatných směrem?

Chceme tak:

1. Opírat lepší žebříky o lepší stromy. Kam chci v životě mířit? Takřka nikdo nemá hlouběji odpřemýšlené, co vlastně chce. Tahle laťka je tak nízko, že ji stačí jen překročit. Vybrat si cíl, zkontrolovat, že je to správný způsob, jak dosáhnout nějakého vyššího cíle, vymyslet, jak se tam dostat efektivněji a snadněji – tímhle je laťka překročená a na druhé straně najdeme, že není moc lidí, se kterými bychom se museli žďuchat. Jít pomalu správnějším směrem je užitečnější než jít jednou za čas někam příšerně rychle a pak dlouho odpočívat.
2. Dřít. Tím nemyslím tu naši 150% intenzitu po 10 hodin denně až do vyhoření. Často to znamená strávit dvě hodiny déle na úkolu, kterému ostatní věnují dvacet minut, aby byl udělaný kvalitně a nemusel se opakovat tak často. Znamená to vracet se k jedné činnosti den za dnem tam, kde je běžné skončit po týdnu. Může to znamenat nimrat se v detailech, aby člověk našel jednu drobnost, která kazí zbytek. Dřít ve významu „dělat o trochu více, častěji a déle“.
3. Být na pozoru před příležitostmi. Když nastane změna ve firmě, objeví se módní trend nebo zčistajasna přijde život měnící nabídka, prospěch z toho mají jen ti, kteří jsou takové pozici, že toho dokážou a můžou využít. Jsou změny, které jde zpozorovat už v začátcích a u kterých jde vymyslet, jak být na správnějším místě se správnějšími schopnostmi. Je to jako hledat cokoli, co se právě rozjíždí, a vybrat si místo a chvíli na naskočení, dokud to jde. Jiné změny přicházejí náhodně a tam se zase dají budovat univerzální možnosti. Budovat si fyzičku, dělat si větší peněžní rezervu. Zvykat si na nejistotu a nepohodlí. Být otevřenější změně.
4. Využívat složené úročení. Konkrétní příklad téhle stránky – založit ji a napsat dva články neznamená nic. Ale po dva roky každé dva týdny zveřejnit jeden nový návod a každý týden v současně zveřejněných věcech něco zlepšit znamená… že za dva roky tohle může být veřejně známý monstr-rozcestník s tak přidanou hodnotou, že mě jednou může i živit. Odvádět klidně i jen podprůměrnou práci a pak ji zpětně i dopředně zlepšovat po dostatečně dlouhou dobu nastřádá výsledek, který by jinak nedokázal existovat.
5. Věnovat se v kteroukoli chvíli jen jedné věci. Mít jen jeden cíl je lepší než mít tři. Mít tři cíle je lepší než jich mít osm. Věnovat se jen umývání nádobí je lepší než umývat nádobí a u toho poslouchat něco vzdělávacího. Pokud se chci něco naučit, potřebuju tomu věnovat pozornost. To samé platí, pokud chci něco udělat pořádně nebo rychle. Dělat více než jednu věc zároveň je kontraproduktivní. *Výjimku mají lidé s ADHD. Nedá se slovy popsat, jak vám dokáže zjednodušit život i práci něco dělat a během toho se něčím rozptylovat. Učit se a u toho mačkat fidget hračku. Dělat pořádek v tabulkách a u toho si vyťukávat melodii do rytmu hudby. Nemedikovaná ADHD mysl potřebuje dělat více věcí zároveň, aby mohla fungovat správně.

Práce je náš výchozí stav. Ne odpočinek

Může si srnka dovolit týden dovolené? Vím, že je to zvláštní otázka, ale chvíli se nad tím pozastavte.

Všichni tak nějak vycházíme z myšlenky, že náš výchozí stav má být odpočinek. Když máme dělat cokoli jiného, je to jen dočasné odklonění – nebo chceme-li – násilné odebrání našeho výsostného práva nic nedělat, do kterého se chceme co nejdříve vrátit.

Tahle myšlenka má v sobě ale dvě zabudované chyby. Působí zbytečnou bolest a nicnedělání jako cíl není dlouhodobě příjemné.

Odejít do důchodu je pro některé lidi bolestivá zkušenost, protože nebyli připravení na množství času, které se sebou najednou musí trávit. Řídit si svůj čas je super věc, ale mnoho z nás je zvyklá na to, že většina našeho bdělého života je někým a něčím určená. Škola, zaměstnání, příprava jídla, praní, nákupy. Tohle se musí dělat. Ale nechceme je dělat.

Když o tu nucenost přijdeme… výherci loterie řeší stejnou potíž jako čerství důchodci. Co mám dělat se vším tím volným časem a proč se cítím tak osamělý?

Nicnedělání je fajn, dokud je dočasné. ‚Dokončit všechnu práci, zůstat na zaslouženém odpočinku a nemuset nic dělat‘ je ve skutečnosti dost prokletá představa. My potřebujeme zůstat v pohybu. Potřebujeme zkoumat, o něco se starat, plánovat, dělat. Práce je náš výchozí stav. Odpočinek slouží jako důležitá součást našeho života, ale není to náš skutečný cíl.

Pokud totiž fungujeme na základě představy, že jsme stvořeni k odpočinku, pak nám každá činnost, která není odpočinkem, bude působit bolest.

Musím jít na lov, když jsem se chtěl flákat? Bolest. Nedokázal jsem dokončit ani ze třetiny tenhle seznam úkolů? Zábava se odkládá, dokud to nebude hotové. Chci protřídit tuhle skříň, ale urve se pant, v nářadí mám nepořádek a do toho někdo napíše, že něco potřebuje… hnnnRRAAAAAGH.

Život je nikdy nekončící příval práce, která nikdy nebude hotová. I naše smrt jednou přijde v úplně obyčejný den, uprostřed nedokončených plánů a svět se bude i poté točit dál bez nás. Práce nalevo napravo je náš výchozí stav.

Některé práce můžeme redukovat. Mám hromadu černých ponožek, které se nemusí párovat. Už jsem sedm let nežehlil. Fotky si nechávám přímo z mobilu zálohovat na OneDrive.

Některé práce můžeme zesílit. Věnovat více času vztahům. Učit se, jak vycházet s lidmi. Něco vytvářet, cokoli, i kdyby to mělo být jen proto, abychom si dali pauzu od scrollování.

Pointa je v tom, že je mnohem užitečnější přijmout myšlenku, že život může být nikdy nekončící proud práce, která je občas proložená nicneděláním, a že je to tak v pořádku.

Protože když nepracuju ani tak málo, abych trpěl nedostatkem směru, a nepracuju ani tak moc, abych se rapidně neblížil meltdownu, můžu dělat co je zrovna potřeba dělat, a to rychlostí, kterou dokážu, způsobem, který je po většinu času fajn.

Srnka, která si vezme týden dovolené, umře na predátora nebo hladem. Člověk, který se bude dva roky flákat, se rozplizne do nepříjemné otázky: „…nemám já vlastně na víc?“

Práce je náš výchozí stav. A převzít otěže z ní udělá i něco příjemného, protože můžeme pracovat tak akorát naší rychlostí a dělat zrovna to, co je potřeba dělat.