Jak vyřešit lenost

Ráno bylo mizerné. Žádná motivace, za okny šedo, nulová touha cokoli dělat. Po poledni už jsem se ale dokázal nějak hýbat a něco dělat.

Spirála lenosti začne nepozorovaně a pak se přelévá do dalších dní. Spouští se rychle a má setrvačnost. Klasicky se na ni doporučuje „přestaň být líný“ nebo „začni něco dělat“. Kdyby to ale fungovalo, tak se lenost neobjevuje, ne?

Problém je totiž následující: na začátku téhle spirály se objeví nepříjemná emoce. Mysl hned a automaticky pozornost stočí k něčemu příjemnému, aby se jí vyhnulo. Jak se to jednou stane, stane se to brzy znovu. A za pár dní se člověk přistihne při tom, že nic nedělá, nic dělat ani nechce a jen skáče od jedné neuspokojivé věci ke druhé.

Řešení je ignorovat impulz s tím hned začít něco dělat. Reagování na první příjemný impulz bylo přesně to, co tohle celé způsobilo. Okamžitě se vrhnout do něčeho produktivního znamená jen živit a zlepšovat svoji dovednost ‚reagovat na impulzy‘. Ne, důležité je tenhle čas odepsat jako ztracený a nevyhýbat se nepříjemným pocitům, které s sebou přináší.

Máme přirozeně restartující body jako je spánek nebo změna prostředí. Tohle jsou body, kdy je přirozeně možné začít fungovat produktivně, aniž bychom se do toho museli nutit.

Takže v mezičase, kdy čekáme na tenhle restartující bod, si přichystáme, co v ten moment chceme začít dělat. Připravíme si dostatečně podrobný seznam úkolů formulovaný budoucím časem: „Udělám…“, „Dokončím…“, „Objednám se…“, „Napíšu…“.

A pak jen trpělivě čekáme na restart. Jakmile je tady, začít dělat jeden úkol za druhým je překvapivě snadné.

Aby se ten lenostní cyklus do budoucna snáze přerušil, jeden z úkolů by měl být: „Přijdu na příčinu toho, co tohle poslední zacyklení způsobilo.“

Z pozice, kdy má za sebou člověk pár úkolů hotových, je možné objevit ten prvotní nepříjemný pocit, kterému jsme se vyhnuli tím, že jsme se začali flákat na něčem příjemném. Tenhle nepříjemný pocit má nějakou příčinu, a jakmile ji objevíme a vyřešíme, tak je mnohem méně pravděpodobné, že se tahle cyklící smyčka spustí znovu a v takové míře, jako vždycky.

Nemá smysl to dělat dřív, než proběhne restart. Mysl vynaložila hromadu energie na to, aby se tomu pocitu vyhnula, to znamená, že v době lenosti tam ten spouštěcí pocit NENÍ, a nejde tak objevit. Ale po nějaké době produktivity před tím pocitem mysl jen tak lehce neucukne, jakmile po něm začneme pátrat.

„Dneska jsem se nevyspal. No jo, včera jsem dlouho koukal do mobilu. Ale to je proto, že jsem si nechtěl číst jako obvykle. Už jsem na to neměl sílu. Proč jsem na to neměl sílu? Protože jsem pozdě odpoledne hrál docela náročnou hru. Tu jsem si zapnul… proč? Vždyť jsem chtěl něco napsat! Ale cítil jsem únavu… já se asi bojím toho, že by se ze mě stal pracovitý člověk a pak bych neměl čas se bavit.“

Vyřešit lenost zabere několik opakování „přistihnu se, že jsem líný > naplánuju nejbližší restart > objevím a vyřeším příčinu toho, co to spustilo“.

Může to vyžadovat poopravení pohledu sám na sebe – když je jedna moje příčina „nezasloužím si to dobré“, je jasné, že jakýkoli pokus postarat se sám o sebe povede k tomu, že si hodím klacky pod nohy, abych nemusel jít do boje proti své současně představě o sobě. Něčeho dosáhnout znamená ‚Pracovat‘ a já jako ‚Neschopný‘ pracovat přece nemůžu, to dá rozum. Jé, hele, youtube!

Ráno bylo líně mizerné, ale teď je to výrazně lepší. Naplánovat si restart pomohlo – a jsem jedno dílčí řešení blíže k tomu nebýt takový šunkovál.