Naše pojetí tvrdé práce je zkreslené

Jako autisté míváme nerealistické představy o pracovitosti. Víc nám pomůže: „Budu dělat pětinu toho, co si myslím, že bych měl dělat,“ protože pro nás je to blíž realitě.

Když slyšíme: „Dneska jsem celý den dřel,“ nebo: „V práci je to šílený, už jsem se týden nezastavil,“ bereme to doslova a snažíme se to napodobit tím, že dny v kuse dřeme na 150 % našeho maxima. A pak prožijeme meltdown.

Je normální, že polovina pracovní doby je strávená neproduktivně. A v tom pracovním zbytku lidé fungují na 30 až 70 % svého maxima. Protože takhle je to dlouhodobě udržitelné.

Naše vnímání pracovitosti je založené na zkresleném „ale správně by to mělo být takhle!“. Práce nás ale začne bavit, teprve až tuhle představu zkrouhneme na 1/5.

Jsou různé druhy tvrdé práce

1. Opírat lepší žebříky o lepší stromy: vymyslet lepší cíl, dosažený lepším způsobem, tou nejsnadnější cestou.
2. Pracantský: dřít a dřít a dřít. Pachtit se přes rozbité sklo rozsypané na ostrých kamenech chorvatských pláží. Pracovat déle a intenzivněji, než všichni ostatní.
3. Číhající: připravovat se na změnu a pak po ní skočit ve správnou chvíli jako kočka.
4. Přes složené úročení: dělat průměrnou práci tak dlouho, až se výsledek začne střádat sám od sebe.
5. Singletasking: nerozptylovat energii a čas, ale soustředit ji jen do jednoho úkolu nebo projektu.