Nejlíp vypadáš v tom, co ti sluší. Ne v tom, v čem se cítíš nejlíp.

Očividné, ale bohužel ne až tak očividné. Sám se cítím nejlépe v obleku nebo v pytlovitém, poloroztrhaném oblečení. Rád jsem nosil černou. Měl jsem krátké účesy, dvakrát jsem měl vlasy po lopatky. A nejlépe jsem se cítil s pleší.

Ve všem jsem se cítil dobře a myslel si, že mi to i sluší.

Vojto, vždyť bys přece měl nosit to, v čem se cítíš dobře. Na názoru ostatních nezáleží.“

Až na to, že v černém oblečení a s pleší mi lidi nezávisle na sobě říkali, že vypadám jako masový vrah. Na všech fotkách jsem vypadal smutně nebo nemocně. I přesto, že jsem se v tom cítil skvěle, musel jsem dát ostatním za pravdu – ani jedno mi neslušelo.

A pak se ukázalo, že víc než typický třicet-něco chlap jsem spíš něco napůl cesty mezi postarší, elegantní dámou a ezo-bohémem.

Sedí mi zlaté prvky. Vlasy nemůžu mít ani krátké, ani dlouhé. Vzory na tričkách jsou pro mě zlo. Směrem k černé bych se neměl ani dívat.

Sluší mi jednobarevná, pastelová trička, korálky, krátký plnovous, trochu delší vlasy a dámské obroučky se zlatými prvky.

A mušelín je překvapivě megahustej materiál.

Necítím se v tom nijak extra. Prostě jen fajn. Ale druzí mi nezávisle na sobě říkají, že vypadám skvěle. A vidím to i na fotkách.

Takže i přesto, že se nejlépe cítím v nečem úplně jiném, objektivně mi nejvíce sluší vypadat jako ezostrejda.

To samé bude nejspíš platit i pro tebe. V něčem se budeš cítit zatraceně dobře – a v něčem nejspíš úplně jiném budeš i zatraceně dobře vypadat. Je to o testování, testování, zkoušení a testování, než se tvůj styl vytříbí a usadí na nejlepší možné kombinaci.