Každý, kdo mě v životě potkal, si pamatuje svoji vlastní verzi mě. Existuje tisíc mých verzí, v tisíci lidech. A já jsem verze tisící první. Žádná z nich není správná ani pravdivá. Jsou to všechno Pohádky tisíce a jednoho Vojty.

Když kolem nás někdo projde, okamžitě si o něm uděláme obrázek. Postavíme si o něm příběh a dokud si toho člověka pamatujeme, náš příběh o něm žije v našich vzpomínkách.

A já se ptám: jaká je šance, že ten člověk je přesně takový, jaký si myslíme, že je?

Přesně tak. Ta šance je nulová.

Dobře. Kolemjdoucí o nás tedy nic neví. Ale známí – ti nás znají.

Vybav si na chvíli, čím vším se našim známým nesvěřujeme. Co vynecháváme, v čem nechceme jít do hloubky, co všechno naopak chceme říct a nemáme na to čas při tom letmém setkání jednou za půl roku na ulici před obchodem. Jak moc musí být jejich představa o nás zkreslená, když nemají všechny dostupné informace?

Ok. Představa je to lepší, ale pořád to nejsme my. Nevidí nás, jací skutečně jsme.

Jdeme blíž. Blízcí. Rodina. Kamarádi. Partneři. Ti ví hodně! Někdy méně a někdy až příliš.

Zakopaný pes je v tom, že s rodinou o samotě se chovám jinak, než s partou kamarádů na výletě. Je to naprosto normální, protože existuje skupinová dynamika a v různých skupinách se stejní lidé chovají různě.

Takže i v těch nejbližších kruzích existují dva sice podobní, ale snadno rozlišitelní Vojtové. A oba jsou skuteční, a přitom zároveň to stále není ten skutečný já.

Pokud to nemáš stejně, existují tři vysvětlení. Buď jsem něco katastrofálně nepochopil a celý můj pohled na svět je jedna velká lež, jsi ještě větší mimoň, než si myslíš, nebo je teorie optimální odlišitelnosti slepá ulička a desítky let zkoumání právě přišly vniveč.

„Ale já se znám. Vím jaký jsem. Vím, co jsem, kam patřím. Já jsem prostě já. A to je pravda a vím, že je to pravda.“

Až na to, že vůbec. Vidíme se takoví, jací se chceme vidět. Důkazy nám o tom po kilech dodává konfirmační zkreslení, zkreslujeme si vzpomínky kvůli nespolehlivé paměti, slyšíme jen to, co nám o nás samotných říká naše sociální bublina, vyzobáváme důkazy, kdykoli se máme před někým obhájit, a všechno jako recept na perfektní, ale kompletně iluzorní koláč egoismu s křupavou polevou nepravdivosti zapéká dohromady naše vnitřní komnata ozvěn. A ne – nejsi výjimka.

Suma sumárum: nevíme nic sami o sobě, protože všechny informace o sobě máme zkreslené, rodina, kamarádi a blízcí o nás vědí jen tu část, kterou jim ukážeme, známí o nás vědí ještě méně a kolemjdoucí si o nás vytváří kompletní představu na základě jedné nebo dvou informací, a i ta informace je zkreslená zase jejich vnímáním.

No do háje.

Takže kdo skutečně jsi? Jaké je tvé pravé já, když všechny existující verze tebe v tvé mysli a mysli všech ostatních jsou iluze?