Protože jednou to může mít velkou váhu.

V 29 jsem se rozhodl při každém setkání rodiče, babičku a bráchu obejmout a říct jim, že je mám rád.

Vždycky jsem patřil za toho divného člena rodiny. Ten, co si vymyslí nějakou blbost a ostatní s tím nemůžou nic dělat, dokud ho to nepřejde.

U tohohle jsem rád, že mě to nikdy nepřešlo.

Zprvu to bylo divné pro obě strany. Nikdy jsme nebyli kontaktní rodina a tyhle věci si neříkali.

Po pár měsících jsme si zvykli všichni.

Jak to ze začátku bylo divné, už po roce se všichni těšili na objetí a začali mi říkat nazpátek: „Taky tě mám rád.“

Po ještě delší době se začali objímat i mezi sebou.

Když mamka umírala, byli jsme schopní nebát se doteku a projevit city a mělo to větší váhu, než jsem si kdy myslel, že to bude mít.

Protože nikdy nevím, kdy a koho vidím naposled – a chci, aby důležití lidé v mém životě vždy věděli, že je mám rád, a těšili se, až se uvidíme příště.

Tak objímej své blízké a říkej, co k nim cítíš.

Jednou to může mít velkou váhu.